silent__tempest - CZ

Czech version

   silent tempest " tichá bouře, to jsem já. Aspoň tak si říkám, ale ten oxymóron mi docela sedí.

   Přichází odnikud, až do poslední chvíle je neviditelná a zrovna tehdy, když jí nejméně čekáte, udeří vší silou.

   Nemilosrdně vás smete k zemi a zalije salvou vody a krup. Pohltí celého člověka, prostoupí ním, naplní ho.

   A právě zde ukáže svou plnou moc, ty části které jindy nejsou. Hrdost, lásku, hněv, radost, zuřivost a nebo všechno najednou. Je to labilní živel se svým vlastním nespoutaným rozumem, dělá si co chce.

   A když se přežene, a už nemáte takový strach, začne vám chybět. Najednou je svět nudný a jediná zmínka této bouře je v tichosti " nebojte, vždy je s vámi, jen je skryta za rouškou ostechu.

   

   Byl jsem jenom normalní kluk, kterýho bralo psaní. Pokaždý když jsem si zapálil cigateru, přemýšlel jsem, jakým směrem se bude nějaký příběh ubírat. Co se stane dál, co si budou moje postavy myslet a jak budou jednat. Ale nikdy jsem nebyl spokojen s tím co jsem napsal. Samotná úloha vyjádření se pomocí slov, se mi zdála neuskutečnitelná.

   Když jsem seděl před počítačem a v hlavě jsem si promítal scénu ze všech úhlů, mé prsty se křečovitě vznášely nad klávesnicí a já to nebyl schopen přenést do vět a obarvit je svými pocity.

   Ať už to byl Ethanův byt " který jsem ve své mysli viděl do poslední praskliny na zdi - nebo utopstická Nová Země, kde žili Ademar a Evelyn " prožívajíce své dny ve virtuálních realitách " nebo dystopický svět Devona " kde lidé pracovali do úplného vyčerpání, pod krutovládou těch mocných, jen aby si mohli vychutnat řídkou polévku z konzervy, pozourijíce šedou, umírající, radioaktivní krajinu.

   Chtěl jsem umět psát a přemýšlel jsem co mě to bude stát.

   Čas, čas strávený čtením a psaním.

   

   Stála ta snaha za to?

   Můj život se ubíral špatným směrem. Nechal jsem se vzhodit z vysoké školy a už po dva měsíce jsem si " bez nějaké větší snahy " hledal práci. Samozřejmě jsem ten čas strávil ve skrytu záře monitoru, kdy jsem nedělal nic jiného, než koukal na seriály a filmy a vlastně dělal všechno co patřilo k mýmu životnímu stylu " plýtval časem. Najednou jsem se z toho snu musel probudit. Potřeboval jsem se znovu dostat na vysokou; odeslat přihlášky, obejít školy.

   A tehdy jsem si uvědomil, že absolutně nezvládám stres. Kdyby jste mě potkali na ulici, viděli by jste jen další prázdnou tvář hledící si svého, ale uvnitř v mé hlavě, tam hluboko v mém podvědomí zuřila válka. Za důsledek to mělo, že mi nefungovalo zažívání, moje bolesti hlavy byly zpět a moje nohy se chvěly když jsem šel do schodů.

   Tou dobou už jsem věděl " ale že mi to trvalo " že ženu nejdříve zajímá vzhled a osobnost až potom. Ostatně muži to vidí stejně. To jak někteří lidé vnímají peníze " odznak moci ? " jsem nechápal. Možná to bylo tím, že jsem žádné neměl " děkuji své matce za to, že mě držela při životě a omlouvám se za příživnictví " nicméně jsem společnost těchto lidí nevyhledával. Oni si nevšímali mě a já si nevšímal jich.

   Mělo být jaro, kdy se všechny žijící bytosti chtějí rozmnožovat a můžou se těšit z nadcházejcího léta, ale tohle

jaro bylo sakra studený. Stále mrzlo a sníh se držel jako klíště. Chtěl jsem mlhy po ránu, lehký déšť, ale hlavně slunečné dny doprovázeny chladným větrem.

   Vědel jsem, že jsem měl posilovat a chodit běhat. Zvolil jsem si počasí jako výmluvu, ale to nebyl ten pravý důvod mého nic nedělání. To co mě vážně drželo zpátky byla zeď lenosti, kterou jsem kolem sebe postavil. Ano, byl jsem to já sám, kdo se ochudil o radost ze života.

   Zatarasil jsem si cestu k mému lepšímu já. K tomu Já, kterým jsem chtěl doopravdy být.